Natočeno ve službách FSB

Bylo to cestou na mimopražský exteriér zahraničního filmu, který se natáčel v barrandovské zakázce, kdy jsem se dozvěděla, jaký program obnáší pracovní týden Jana Kadlece, vedoucího produkce zahraničních zakázkových filmů Filmového studia Barrandov. Zde se také zrodil tento rozhovor.

Jaké poslání a úkoly má zakázka?

Je součástí výroby studia a významně se podílí na přínosu deviz. Zajištění musím být v souladu s možnostmi studia a se zájmem zákazníka. Také je třeba skloubit zákazníkův způsob výroby filmu s tím, který je běžný u nás. Většinou se v Československu natáčejí filmy, které potřebují prostředí pro určité historické období. Máme totiž rozsáhlé možnosti nabídnout různé architektonické styly, někdy celých měst, jindy určitých objektů, domů, ulic a zámků – a také lze najít vesnické motivy z doby před padesáti či sto lety. Ohromně atraktivní pro filmování byla likvidace města Most, v té době se u nás natočily desítky filmů, které použily zdemolovaných domů a ulic jako prostředí nebo zachytily exploze. Spolupráce našich i zahraničních filmových pracovníků by měla přinést popularitu nejen našemu studiu, ale i státu.

Které kinematografie využívají našich služeb?

Jsou to z převážné části vysílače z NSR a koprodukce těchto televizních společností s filmovými firmami. Tato kombinace dává možnost realizovat projekty, které by byly pro jediného producenta příliš náročné.

Jaké filmy – co do žánru a tematiky – se u nás natáčejí?

Převážně historické, protože, jak už jsem říkal, máme u nás architekturu odpovídající různým dobám a prostředím.

Často slýchám otázku, proč se film Amadeus natáčel u nás, když jeho děj spadá regionálně do sousedního Rakouska.

Na to je lehké odpovědět: vzhledem k našim podmínkám a možnostem je Vídeň často natáčena v Praze – nejen v Amadeovi. Každý ví, že obě města jsou si podobná architektonicky i atmosférou. Praha má pro filmaře výhodu, že není tak modernizovaná, ale především naše koncepce uchování a ochrany památek je velkorysejší. Ve Vídni by mohli použít třeba fasádu domu v šíři deseti metrů a u nás, zakryjeme-li jeden či dva stavební prvky, dostaneme průčelí celé ulice. Jen namátkově připomenu třeba město Kroměříž nebo pražský arcibiskupský palác a další motivy, jako třeba Malá Strana. Ta je sama exteriérovým dekorem. Těžko by se bylo hledalo pro zimní scény filmu Amadeus jiné prostředí. A pochopitelně tu jistou roli sehrál i vztah režiséra Formana k Praze a k Československu.

Kolika filmům poskytne FSB ročně službu?

Průměrně realizujeme ročně 6 až 8 projektů, často jde o vícedílné seriály. Jak už jsem říkal, pracují u nás firmy z Německé spolkové republiky, ale také Angličané a Američané. Loňského roku jsme realizovali například projekt firmy Universal Film ze Západního Berlína s několika televizními společnostmi. Byl to třídílný historický seriál režiséra Egona Güntera Vlastivědné muzeum. Pro letošní rok jsme projednali pokračování seriálu Wiesingrové o osudech rodiny bavorských pivovarníků. Režisérem je Berndt Fischerauer, film se natáčí v produkci firmy Galaxy Film München. Další letošní zakázkou je dvoudílný film podle románu Stefana Zweiga Opojení z proměny, jehož režisérem je Édoard Molinaro v koprodukci společností Taurus Film München a francouzskou PROGEFI. A třetí letošní projekt na němž spolupracujeme se Slovenskou filmovou tvorbou, je film režiséra Bernharda Wickiho Pavučina firmy ProVobis Hamburg. Je to vlastně určitý experiment, jsme-li s to zajistit a zkoordinovat práci na třech současně běžících zahraničních projektech. Myslím si, že by se to dalo zvládnout za předpokladu, že všechny tři štáby budou mít dostatečnou praxi a zkušenost.

Jak práce zakázky souvisí s tvorbou československých filmů? Ví se pochopitelně, že potřebujeme devize především k nákupu negativního materiálu pro naše filmy.

Musíme nakupovat nejen negativní suroviny, ale také technické zařízení pro naše studio. Vývoj techniky jde rychle kupředu a je třeba s ním držet krok aspoň v důležitých sektorech. Nejen pro práci zakázky, ale i pro tvorbu československých tvůrců je třeba zajistit moderní vybavení.

Jistě ale víte, že se u našich filmových pracovníků někdy setkáváme s negativním postojem k práci zakázky. Mají pocit, že se jim odebírají kapacity a pracovníci pro tvorbu jejich vlastních filmů.

Jsem přesvědčen, že při dostatečné informovanosti by toto nedorozumění nevzniklo. Jde o soulad obou činností. Jedna bez druhé není možná. Nebudeme-li dělat zakázky, budeme kráceni na přídělu deviz – a to se nutně projeví na kvalitě, možnostech i perspektivách naší filmové tvorby. Vím dokonce, že se někdy říkává: natáčejí se u nás takové bezvýznamné filmy… Chtěl bych proto uvést nějaký titul, který pro náš film znamenal vedle devizového zisku i dobré jméno. Je to například úspěšný film Rosa Luxemburgová režisérky Margarethe von Trottové, který je uváděn i u nás a má nespornou uměleckou i politickou váhu, nebo pětidílný seriál o E.E.Kischovi Tržiště senzací v režii slovenského režiséra Martina Hollého. Z něho jsme letos vyrobili ještě střihový film pro naší distribuci pod názvem Zuřivý reportér. Tím , že součástí barrandovského plánu, „ušetřil“ svými malými náklady na některý náročnější film studia.

Spolupracují na filmech v zakázce také naši tvůrčí pracovníci?

Pravidelně jsou to architekti: nejen proto, že znají objekty, kde je určitý projekt možno natočit, ale také odpovídají za to, aby při práci nedošlo k poškození architektury a objektů. Někdy to jsou kameramani, často kostýmní návrháři – ale někdy přijde zákazník i s požadavkem na obsazení režiséra, to je případ seriálu o Kischovi.

Jak vlastně získáváte partnerské firmy pro spolupráci?

Je to otázka kontaktů, prozíravosti a informovanosti… Plány na spolupráci předcházejí vlastní natáčení o dva až čtyři roky. Příští rok jsem prakticky „vyprodáni“ a musíme se s předstihem zabývat tím, na čem budeme pracovat v dalších letech.

Ví se, který z filmů u nás natáčených také naši diváci uvidí?

Předem si dáváme jako součást smlouvy dodatek, že máme práva k uvedení tam, kde jde o látku zajímavou. To je třeba případ filmu Pavučina, kde už vzhledem k osobě režiséra Wickiho a obsazení jedné z hlavních rolí C.M. Brandauerem lze čekat, že půjde o významný film.

Jan Kadlec pracuje ve své funkci už pětatřicet let, je to práce náročná i třeba tam, že se neustále prolíná konkrétní práce na natáčených filmech s přípravou dalších a jednáním o možných projektech v budoucnu, není možné při ní stanovit hranice pracovní doby. Pochopitelně je tahle práce jeho koníčkem, jinak by ji snad ani nemohl dělat.

Libuše Hofmanová / Magazín KINO / 21 / 13.10.1987