Na živu, na světě, u filmu

Příslušníci se koulovali. Avšak jejich bdělost nepolevovala! Jakmile spatřil naše auto, upustil nadstrážmistr hrudku upěchovanou z čerstvého sněhu a jasným hlasem volal, že dál už nesmíme. Od chvíle, kdy se mariánskolázeňský hotel Edsplanade stal Zimním palace v úžlabině Alp, je obtížné vstoupit na cestu vedoucí k jeho branám.

Našemu tvrzení, že jsme očekávanými reporter, ostraha ovšem posléze uvěřila. Byť si je I prověřila – krátkovlnou vysílačkou, z niíž se ozval čísi hlas nemající námitek. Příslušníci rozjasnili tváře. Roztlačili nám auto. Zasalutovali. Jak jsme se později dozvěděli, onoho dopoledne tu byli v době svého osobního volna.

Prošli jsme mezi sloupy zkrášlenými velikými písmeny W a P, vyšli strmou cestou a vstoupili do roku 1919.

Zima roku 1919 byla očividně onou dobou solidnosti, o níž rád vykládal můj dědeček, jemuž jsem nevěřil. Omlouvám se ti, dědečku, neboť nyní jsem sám spatřil opulentní hotel s fasádou o nic starší, než jakou se pyšní domy na Královské cestě. Řadu úhledně zaparkovaných saní. Červený plyšový koberec, běžící po sněhu ke vchodu a horlivě zametaný starším mužem s novým koštětem. A nedaleko I podivuhodný automobile, krásnější než nova škodovka a dnes bezmála stejně vzácný: stříbrošedý cestovní vůz značky Minerva, s velikým kufrem vzadu a s hlavou bohyně v přilbici na chladiči. Cedule zakazující parkování tu chyběly, zato hotelová okna lákala tušeným teplem a pohostinným světlem, pronikajícím zachmuřeným povětřím plným dotěrných sněhových vloček. Vstoupili jsme na umetený rudý běhoun s pocitem, že budeme vítání. Alpy jsou holt Alpy.

Byli jsme vítáni. Nejprve česky, poté německy a posléze i anglicky. Řečí s ostrovním přízvukem nás oslovila Amanda Braggová.

Kráska se lvím účesem, sportovní postavou a perleťovými zuby. Na dobu, kdy se pseudorokový Esplanade stal Zimním palace, tu fungovala jako tisková tajemnice filmu Žhavé tajemství, jejž znala pod jménem Burning Secret. Do Čech ho podle Zweigovy novely přijel natáčet anglický režisér Andrew Birkin.

S Amandou jsme se vrátili do roku 1998. V hotelové hale se kromě ní vyskytovalo asi padesát osob dílem v bufách a péřových bundách, dílem jen v tričkách. Mnozí skryli kučery pod čepice nadepsané Burning Secret. Na první pohled to byli lidé od filmu, neboť postávali, posedávali, podupávali, popíjeli kávu a byli nervozní. Zeď vlevo krylo původní dřevěné obložení, zatímco napravo umístil mnohem pozdější architect interiéru mimořádně ohavný denní bar z leštěné-ho ořechu.

Uprostřed barové stěny se krčila zašupovací dvířka, opatřená masivním visacím zámkem – zřejmě proto, aby bylo hned jasné, co si vedení tohoto interhotelu myslíé o svých hostech. “Ten bar jsme při filmování samozřejmě zakryli dekorací,” řekla Amanda.

Carol Greenová, mladá a bojovně emancipovaná producentka filmu, nám zase řekla, že je navýsost spokojena. “Kdybychom film z podobného prostředí natáčeli v Rakousku, přišlo by nás to o million dolarů dráž. Nebo spíš o million a půl. A hlavně bychom se k taktovým prostorám na tak dlouho ani nedostali. Jediné, co tu neklape, je počasí. Na před nebyl sníh vůbec. A teď ho najednou napadlo až moc.”

Sníh se sypal I dnes. Proto ta prodleva, to ubíjející čekání. Jenže vtom letí halou mladík  jménem René Kořenář. Na tváři vous, na hlavě kulicha a bambuli, v ruce vysílačku. A halasí: “Točíme!”.

Tak, tady jste, “říká gentleman v černém klobouku. Je to baron. Otevírá dvířka dame za volantem minervy, která jakoby odněkud přijela. My přihlžející dobře víme, že limuzína se aninehnula, avšak dezorientovaní diváci filmu určitě spolknou ten trik bez nejmenšího podezření. Už proto, že miiony oči se pověsí na tu dámu. Imoje visí na oné legendární tváři s výraznými lícními kostmi, na tváři současně křehké I nezranitelné, bledé jako hvězda k ránu se vracejících opilců. Na tváři Faye Dunawayové.

“Nebuď, tak nezdvořilý, Edmonde!”, nabádá cestovatelčin kontraalt neduživého chlapce. Ten mezitím vyklopýtal z vozu a překáží.

“Stop!” volá šedovlasý Američan. Andrew Birkin, vysoký, hubený, černovlasý, s propadlými tvářemi, mlčí jako zařezaný. Roli zlého muže převzal “na place” zaoceánský kolega.

“Cože?”, ptám se fotoreportéra Mirka Zajíce. Něco mi, tuším, povídal.

“Že se mi nezdá moc hezká,” opakuje Mirek. “Myslíš?”, opáčím zdvořile. Ale pro sebe říkám: “Tohle je jedna z nejkrásnějších žen planet”.

A z nejzlobivějších, dodal by asi mnohý z těch, kteří v “Zimním palace” přes dva měsíce natáčeli tento příběh o jednom flirtu. Jenže jako Alpy jsou holt Alpy, je I superhvězda superhvězdou – a co kdo nadělá? A navíc, jak jsme se dozvídali z rozhovorů, lišácky zapřádaných jakoby pro ukrácení času, být hvězdou není vždycky zrovna k popukání. Účetnická duše by se právem ptala, zda se to vůbec vyplatí. I když se cestuje nalehko, šestadvacetz kousků bagáže je nutností. V apartmá nedalekého hotelu Golf, kde hvězda bydlí, se vstává už okolo šesté. Koupel, snídaně skládající se ze dvou šálků černé kávy, sklenky grapefruitového džusu a příležitostné topinky. A pak už první kolo líčení. Po sedmé se vyráží směr Esplanade, kde přijde další líčení. A to vlastněběhem dne nikdy zcela neustane. Když je náhodou chvilka času a chuť jít si zalyžovat – ouha! Nedovoluje se. Kolik by stál podvrknutý kotník? SAmlouva vylučuje holdování I dalším koníčkům, od seskoku padákem po řízení sportovního vozu, na trati Esplanade – Golf jezdí hvězda v temně modrém mercedesu, řízeném profesionálem. Ostatně, I kdyby jí smlouva povolila sjet si protilehlý kopec, vybavený vlekem, stejně by to asi nešlo. Jak dokládá případ místního kulturistického klubu Sandov. Hvězda projevilka o cvičení velký zájem, nakonec však pro ně nenašla čas. Pracovala většinou deset hodin denně, občas i do dvou v noci.

S jídlem jsou rovněž svízele. Hvězda není zběsilou vegetariánkou, z masa však jí pouze kuřecí a krocaní prsa. Ta jsou z domácích zdrojů, ovoce a zelenina se vozí z NSR. Jednou za čas je personal šokován neobvyklou žádostí: herečka si nechá do svých pokojů donést smažený hermelín… Když přijede sedmiletý syn, bydlí ve zvláštním apartmá se svou vychovatelkou. A netřeba příliš rozvádět, že maminka si ho moc neužije. A pak – ta hejna novinářů! Kroměmístních jsou tu I Francouzi, pánové z rakouské televise, dokonce prý I jedna Kaliforňanka, která na svou šanci čeká už celé týdny. Fotoreportéři, ti otrapové lezoucí do záběrů, stínící a hlučící, jsou dalším břemenem. Člověka, který se potřebuje soustředit a točit, by vytočili k nepříčetnosti. Dobrá, ať si tedy cvaknou, když to jinak nejde. Vyřiďte jim to. Už koukají do hledáčků? Tak víte, co teď? Zakrýjí si tvář šátkem a otočím se zády.

“Ne, vážně není tak hezká,” odtuší Mirek Zajíc a sklání objektiv.

A co říkají materiály, včetně těch, které nám kolegiálně poskytnul odborný časopis Kino? Kdy se Faye Dunawayová narodila? Prý v roce 1943. Ha ha. My s rčitostí víme něco jiného. Narozeniny, které Faye Dunawayová 15. ledna v Mariánkách den po svém příjezdu oslavila, nebyly pětačtyřicáté. Ale sedmačtyřicáté!

Lituji, krásná dámo. Ale ani novináři to nemají lehké.

“Tak, tady jste!” povídá baron. Mluví anglicky s patrným cizím přízvukem. Pokud není právě baronem, slyší na jméno Klaus Maria Brandauer. Nabízí galantní ruku bledé řidičce, zavírá dvířka limuzíny, někoho mi připomíná. A to – nemuchlejte svůj výtiskMladého světa, přátelé heavy-metalu, či nižší středoevropské šlechty – Karla Gotta. Přinejmenším velmi příbuzným nadšením nad tím, že může dělat, co právě dělá.

“Stop!”, volá šedovlasý velitel. Shromáždění vydávají tajemný povzdech, ale herec neztrácí náladu. Klaus Maria Brandauer, jenž na plátně dlouhé sekundy, ba celé filmy, hledí skoro nehnutě do kamery a takříkajíc “hraje zevnitř”, je  ve skutečném životě neposedou. Ošívá se, popochází, natahuje  a krčí prsty, upravuje si krempu klobouku. Prochází jim slabý, ale nepochybný třas potěchy z toho, že je na živu, na světě a k tomu ještě ve filmu. Člověk by řekl, že tento herec se po létech ústrků. Zklamáných nadějí a nevděčných roliček teprve před chvílí dozvěděl, že ho mocnář filmové rise pasoval na mezinárodní hvězdu. Jenže to, jak všichni víme, se stalo už dávno.

“Všichni stranou!”, hřímá americký dohlížitel. “Povídám všichni, k čertu!”

Klaus Maria Brandauer třikrát ťuká kloboukem ukazováčku na šedý blatník minervy.

“Pojedeme,” sděluje René Kořenář své vysílačce.

“Tak, tady jste.” Konstatuje baron vlídně a po sedmé přistupuje k autu, aby poskytl pomoc osudové ženě.

Znovu padá sníh a znovu se stojí. Nebo sedí – dvě hvězdy ve svých šatnách, padesátka ostatních v hotelové hale, kde před dávnými léty hrával později proslulý hudební skladatel Petr Hapka v barové kapele a špatným lepidlem si lepil knír, aby aspoň krátkozrací hned nepoznali, že je mu teprve šestnáct. Posedávajícím poklesavájí ramena, jen René Kořenář běhá, běhá, přes kabely skáče. Ani Korok se Sagarem dohromady toho nemohli během svých slavných dostihů naběhat a naskákat tolik, jako tento čipera. “ Proč to děláš?”, ptám se ho.”Pro peníze teda ne,” volá a mizí. Proč tedy? Snad proto, že je naživu, na světě a u filmu. Je jedním z asi dvanácti lidí, kteří tu vešli ve známost jako Czech Crew, Česká posádka.

Jednou členkou téhle party je I dívka, jíž Faye Dunawayová oslovuje Marianna.

Zastává tu funkci tlumočnice – I když náhodný pozorovatel by jí spíš považoval za příslovečné děvče pro všechno – a mluví americkou angličtinou s tak dokonalým slovníkem a výslovností, že se mi dosud nechce tak úplně věřit, že její příjmení zní Kolářová.

Je psáno v osudu malých národů, že pupeční šnůru jejich styku s velkým světem musejí vytvářet I znalci cizích řečí. Avšak borců kaliru Anny Kolářové nebude nikdy nazbyt. Zvlášť, když si člověk vzpomene třeba na tiskovou konferenci s Herbie Hancockem, kde tlumočník přeložil jazzmanovuodpověď na otázku “Co jste věděl o Československu, než jste sem přijel?” jako “Znal jsem vase hráče baseballu”. Hancock sice v pravdě řekl “Znal jsem vase hráče na basu”, to však překladateli nevadilo, aby v bujaré dezinformaci přítomných novinářů nepokračoval až do konce. Ano, znalost jazyků je pro nás sice notností, ale zdaleka ne samozřejmostí.

Jedním z těch, kteří to nejen vědí, ale umějí se podle toho I zařídit, je muž, který René Kořenáře, Annu Marii Kolářovou a další dokázal najít, zaujmout a zařadit do svého týmu. Je to člověk hřmotný, masivní a autoritativní. Připomíná bulldozer a jmenuje se Jan Kadlec.

Buldozér značky Kadlec razí cestu koloně, známé jako “produkce zahraničních zakázkových filmů”. Ta je součástí filmového studia Barrandov a ve spolupráci s Filmexportem u nás realizuje zakázky partner především z devizové oblasti. Chtěl jsem následující informaci uvést až na konec, ale nevydržím to a uvedu ji teď: výše zmínění dokázali cosi, nad čím se právě v téhle době tají dech. Jeden americký dolar už pro nás “vyrobili” i za 4.20,- Kčs.

“Budeme točit, nebo nebudeme?, ptá se Faye Dunawayová. Je to už skoro minuta, co po zprávě, že blizzard před hotelem stal, sešla pod schodiště.

Jako řidička minervy má na sobě norkový kožich. Jako herečka mimo záběr má přes norkový kožich ještě jeden. Bobří. Amanda Braggová nám sděluje, že film si pro vhodné oblečení představitelky své hlavní role vyžádal takových kožichů celkem čtrnáct. Alpy jsou holt Alpy.

“Budeme točit, nebo ne?” naléhá sytý hlas. “Rone, budeme?” Ale informovaný Ron není v doslechu.

“Klausi! Klausi – tak co bude?”

Muž, který se zakrátko promění v barona, je však stejným protagonistou filmu jako žena přijíždějící nehybnou limuzínou. Role aristokrata musí počkat, teď je nutné neodkladně převzít roli hvězdy. “Copak se to člověk dozví?”, utrousí s těžkou nevolí člověka hrubě a malicherně šikanovaného zlovolným okolím. “Jenom pípání. Jinak z nich nic nedostaneš. Jako kuřata v kurníku!”

Kosa narazila na kámen. Vzduchem blýskla jiskra dialogu, který není ve scénáři. Příběh uvnitř příběhu, role uvnitř role. Kdo je větší hvězda? Však uvidíme.

Jedním z členů “české posádky” je I Miro Voštiar, původem ovšem Slovák. Zastává funkci pomocného režiséra a zabývá se zajímavým úkolem: zahraničním partnerům nabízí obsazení filmů československými herci. Po studio scénáře provede svůj širší výběr: vybrané typy předvede nejprve na videu a vážné kandidáty posléze I osobně. Umělecká stránka jeho povolání se neustále mísí s organizační: musí znát nejen vhodné typy herců, ale I jejich časový rozvrh. A především zajistit, aby byli k dispozici. Což při jejich práci v divadlech, ale I ve filmu, dabingu, televizi a rozhlase nebývá jednoduché. V případě Žhavého tajemství Miro Voštiar nicméněpředstavil Andrewu Birkinovi takovou sestavu herců pro podpůrné rolew, že režisér pojal ideu vytvořit z nichve filmu “druhý plan”, s nimž původní scénář vůbec nepočítal.

Tým vytvořený a vedený Janem Kadlecem se od dob, kdy nám byly svěřeny první zahraniční zakázky za tvrdou valutu, zprofesionalizoval a specializoval. Ale to neznamená, že by nepodléhal změnám a občerstvování krve: z valné části jej tvoří mladí lidé. Požadavky: znalost jazyků, odbornost v oboru. A fyzická kondice. Stává se, že produkce pracuje I šestnáct hodin denně. Ve vypjatých chvílích I dvacet hodin. Odměna: být u filmu.

“Nebuď tak nezdvořilý, Edmonde!”, napomíná jedna z nejkrásnějších žen planet už po desáté jednoho z nejméně zdravím kypících chlapců, kteří jsou v letošním předjaří v Mariánských Lázních k vidění. Asistentky ji před chvílí vyzuly z černých buf a odhalily její fialové střevíčky, nevhodné do sněhu, ale žádoucí pro cestu rudým kobercem.

Další příběh uvnitř příběhu:dvanáctiletý neduživec nemá s filmováním žádné zkušenosti. Režisér Birkin mu proto věnuje valnou cast své pozornosti. Ani jemu však zkušenosti s celovečerními filmy zrovna nepřebývájí. Získal už I cenu Britské akademie, to ale za krátký film. A prosadil se předvším jako scénarista, například I u nás promítaného Jména růže.

Scénář prvního Birkinova celovečerního snímku. Žhavého tajemství, zná jen tři hlavní postavy. Jejich měnící se vztahy vytvářejí veškerý děj. Je tu baron a chlapcova matka, všechno se ale točí kolem chlapce. A to jak ve filmu, tak i mimo něj: dítě je sluncem, kolem něhož obíhá režisér I oba dospělí protagonist. Každý s vlastními zájmy.

“Co jsi říkal?”, ptá se hoch.

“Nebuď tak nezdvořilý, Edmonde.”

Nejenže už zase sněží. Teď se I připozdívá. Nálada v hale připomíná agónii. Protože takový je celý filmovací den a možná I skoro celý filmovací život, nezbývá než se ptát: Když je člověk na živu a na světě, proč by měl chtít zrovna k filmu?

Česká posádka má zvláštní, svéráznou práci, která není snadno k nalezení. Čas od času jede I do ciziny. To jsou asi tak všechna lákadla. Pro někoho nepatrná, pro jiného zřejmě neodolatelná. Jako pro osmatřicetiletého Tomáše Gabrisse, muže s podivnou úchylkou: fotografickou pamětí. Tato chodící zásobárna všech potřebných informací není Janu Kadlecovi jen zástupcem, ale rovnou partnerem. Pro chápání zahraničních filmařů to znamená, že ať je na místě Jan Kadlec, nebo Tomáš Gabriss – a při nejmenším jeden z nich je tam vždycky – osobně se jim věnuje “šéf produkce”.

Oba zmínění tam, kde se právě natáčí, často ani pohromady být nemohou. Tým se totiž zpravidla nestará o jeden film, ale v posledních letech současně I o dva, o tři. Toto “starání se” v sobě skrývá bezmála nepřehledný počet střípků menších I velmi zapeklitých problem. Meče produkce stínají tyto dračí hlavy bez oddechu, na pahýlech však věčně vyrůstají nové. Problémy budou, dokud bude práce. V tomto případě zahraniční zakázky. A těch dnes Kadlecova skupina mívá v průměru kolem pěti ročně.

Československo nabízí zahraničním filmům nemálo. Předně unikátní soubor dochovaných historických památek. Při natáčení Amadea se Miloš Forman nechal slyest: “Není na světě jiné místo, kde můžete s kamerou jet sto metrů, nebo ji otočit o sto osmdesát stupňů, a přitom stále věřit, že jste v osmnáctém století.” Praha už byla Vídní v Amadeovi, Drážďany v Jatkách číslo 5. Starou Varšavou a Berlínem v Rose Luxemburgové. Pro film Zlaté střevíčky nalezl architect Karel Vacek v Čechách prostředí, v nichž se natáčely scény z Francie (Karlovy Vary), Vídně (Divadlo na Vinohradech(. Edinburghu (Liberec) a dokonce I z New Yorkudoby Krásné epochy (Slaný, pržský Obecní dům). Pro ságu rodu Fuggerů, začínající v gotice, připravil Karel Vacek v Jindřichově Hradci uličku zvanou Za černou kuchyní, pro snímek vyžýadující “hamburgskou boudu” z červených cihel byla v zemi okrových omítek nalezena Hlávkova porodnice a kotelna na Karlově.

Film, který nám přinesl dolar za čtyři koruny a dvacet  haléřů, se jmenoval Na západní frontě klid. Musíme si však pospíšit s dodatkem, že byl vyjímečný. Obvyklá “cena” se pohybuje mezi 4.50Kčs a 5.50,-Kčs – ovšem za jednu marku NSR. Snahou totiž není být principálně levní, přesněji řečeno produkovat pod cenou, ale pracovat ekonomicky oboustranně zajímavě. A tak budovat perspektivu dlouholeté spolupráce. Filmexport tuto spolupráci, jak tomu v úspěšném mezinárodním obchodě ani jinak být nemůže, staví I na osobních kontaktech. Jeho úkolem je nejen zakázky zajistit, ale jednat I o ceně a smluvních podmínkách. Filmexport ručí za bonito svého partnera: proto si obstará jak bankovní, tak “kancelářské” informace. Pracuje bez úvěru, vše si dává platit v hotovosti. A navíc současně s odevzdáním výkonu. Průměrná návratnost je tak padesátinásobně kratší, než je v našem zahraničním obchodě zvykem. Ročně odevzdá našemu státu přes padesát miliónů devizových korun.

Filmexport je pro tuto velkou hru vybaven dobrými kartami. Může nabídnout nejen naše kultúrní dědictví, ale i ryze současnou odbornost a tvůrčí schopnost našich lidí. Ty jsou vlastní nejen týmu Jana Kadlece, ale I dalším: při vzniku Amadea I jiných snímků získala uznání skupoina Jana Balzera, ve filmu Yentl s Barbarou Streissandovou v hlabní roli zase lidé Karla Škopa. Úctu filmového světa si vysloužil architect Jindřich Goetz, veteran Karel Černý I mladý Jiří Matolín…

Obchodovat na filmovém poli jsme se už naučili. A máme se z čeho těšit, neboť tu nevyvážíme uran, dříví z lesa, nebo lidskou krev. “Naši partneři si odvážejí vlastně jen kus osvíceného celuloidu,” říká ředitel Filmexportu Jiří Janoušek. Bez nároků na surovinové zdroje prodáváme “čistou práci”, lidskou šikovnost. Kéž bychom se takovým směrem dokázali vydávat I jinde.

Ani film, který nám přináší kýžené devize a prostřednictvím mezinárodně proslulých osobností nás zanáší na mapu světa, však rozhodně napluje rajským vzduchoprázdem. Když bylo toto svérázného umění ještě v plenkách a režisér hodlal točit scénu na mezi, zašel někdo za sedlákem, dal mu na pivo a točilo se. Výčet potvrzení a povolení, jež je ke stejnému potřeba získat dnes, uvádí laika v tupý úžas. Není divu, že o zisk správných razítek na správné formuláře se jen v týmu Jana Kadlece musejí starat dvě síly. Tito lidé vesměs ani neznají momentální situaci na scene. Sotva tuší, že nějaký herec je nachlazen, nebo že došlo k přerušení dodávky elektrického proudu. Dotyční krotitelé stále jankovitějšího úředního šimla jsou experty na pomatenou říši nařízení, předpisů, vyhlášek a vyjímek z těchto vyhlášek. Že je to rise vskutku tajuplná a rakovinově rozpínavá, to dokládá svět nejen kolem filmu, ale I jeho vlastní. Barrandovští veteran dojatě vzpomínají, že ještě v roce 1949 se o výplatu všech zaměstnanců starali dva muži. Nedělali to na rozdíl od dnešních kolegů dvakrát do měsíce, ale každý týden. K tomu ještě zvládli fakturaci. A navíc prý našli čas si I přihnout. Současné oddělení je plné úředníků, kteří nefakturují (o to se starají další úředníci v dalším oddělení), v práci nepijí a presto mají stěží čas narovnat záda.

Šero houstne. Nové koště, které tak dobře metlo, stojí opřeno o hotelovou fasádu jako lelkující darmošlap. Avšak proč si nevychutnat chvíli zaslouženého odpočinku? Vždyť I ten rudý běhoun už srolovali. Extravagantně půvabná Minerva se leskne v soumraku. Je obrazem bezstarostné prosperity  jazzového věku, kdy se zrodila. Konec té gatsbyovské éry byl I jejím koncem.

Příslušníci už se nekoulují, v kamrlíčku hotelové spojovatelky uskrkávají horký čaj.

Bdělost a ostražitost mohou polevit, dnes už se žádní vetřelci nepokusí hlučet v branách Zimního palace prokluzujícími motory svých lidových vozů. Ale pro Faye Dunawayovou, Klause Mariu Brandauera a pro všechny tři národní posádky práce nekončí. Zatímco přes venku stojící limuzínu natahují zručně ruce zvláštní návlek z nepromokavého plátna, stěhují se kamery do budovy.

Až se dlouhý večer nachýlí, odjede Faye Dunawayová do jednoho z oněch nesčetných hotelových apartmá, kterými prochází její životní cesta. Syn tam nebude, zato kupa scénářů dalších nabízených filmů a texty na příští den.

Pokud si onu pozdní hodinu něčím osladí, tak smaženým hermelínem.

Ani lidé z produkce nejdou spat, ráno bude potřeba natočit určitý záběr kdesi jinde. Tam, kde by za normálních okolností postačila tři čtyři auta, je pro věhlasné osobnosti filmového plátna nutně vybavit celou kolonu. Hvězdy na základě smlouvy očekávají, že na místě budou připraveny obytné vozy.

Vytopené a s tekoucí teplou vodou. Takový vůz váží ovšem pět a půl tuny, sníh padá a silničky kolem Mariánek se pod ním ztrácejí. Produkce stráví noc dumáním nad tím, jak zajistit, aby do kraje včas vyrazily sněžné pluhy.

Text: Michal Horáček / 1988