Režisér Bernhard Wicki natáčí v Praze

Divice jsou malá obec na Lounsku. Už si nepamatuji, jakou cestou tam dojel autobus, časně ráno vypravený z Prahy, ale když dorazil na náves, stála tu řada komparsistů, čekající na líčení a oblékání a ještě více těch, kteří už byli pro filmování připraveni. Plátěné košile mužů a široké nabírané suknice žen – tak jak se obyčejní lidé oblékají na polském venkově ve dvacátých letech. Všechno bylo přesvědčivé, jen strašná zima ničím nepřipomínala dobu žní. Byl prostředek srpna a teploměr ne a ne vystoupit nad 10 C. Na statku v Divicích lze teď těžko poznat, co je původní a co upravené pro filmování. Všechno se zdá být opravdové. I statkářův byt je zařízený. Může se jim projít okolo prostřeného stolu v jídelně až na verandu nad dvorem s kytičkami v květináčích. Dvůr je ohromný. Dokládá zámožnost majitele statku. Jenže statkář von Köckwitz na odměnách svých dělníků tak šetřil, že mu právě teď, o žních, odmítli dál pracovat. Měl však dobré kontakty na berlínskou fašistickou organizaci a ta „dodala“ pracovní síly na sklizeň obilí. Představují je komparsisté v polovojenských mundurech a vedle nich jsou ti, co jsou oblečeni za zemědělské dělníky. Je jich tu hromady na tři sta. Lidé se třesou zimou. Před branou stodoly jsou už připravené velké termosky s čajem či polévkou, ale uvnitř se zkouší obtížná scéna. Asistenti režie upozorňují kompars, aby nezapomněl sundat hodinky a brýle. Na hřebeni střechy jsou rozmístěni kaskadéři v oblečení fašistických mužů, kteří budou střílet do zemědělců. Mezi nimi je herec NDR Ulrich Mühe, představitel Lohseho, jedné z hlavních postav filmu. Výstup lidí na střechu je krkolomný, protože došky jsou upevněny jen pro filmování. Když jeden z mužů šlápl vedle žebříku, objevila se ve střeše velká díra. Nepříjemný pocit. „Nemáte strach?“ ptám se herce Ulricha Müheho, když v dešti slézá ze střechy. Usměje se: „To je právě na filmování to fantastické, že člověk může dělat věci, k nimž se v divadle nikdy nedostane.“ Z herců jsou tu dále Ulrich Haupt, představitel statkáře Köckwitze, Corinna Kirchhoffová, která hraje Lohseho budoucí nevěstu Elsu von Schliefen a Martin Peter v roli vyšetřujícího komisaře – všichni z NSR a Západního Berlína. Kdosi ze štábu připravuje židli pro režiséra Bernharda Wickiho. Starší filmoví diváci jej pamatují jako herce např. z Antonioniho filmu Noc. Jako režiséra ho proslavil především jeho protiválečný film Most z roku 1959. Jeho zatím poslední film, Grünsteinova varianta, jsme zhlédli letos v průběhu Dnů západoněmeckého filmu v Československu. Filmem s pracovním názvem Pavučina, který právě u nás natáčí, navazuje režisér Wicki na linii svých antifašistických děl.

Příběh se odvíjí od konce první světové války a končí ve dvacátých letech, ještě před tím, než se Hitler chápe moci. Je to vlastně dramatický střet dvou lidí: reprezentanta sílícího fašismu Lohseho (Ulrich Mühe) a představitel už tehdy v Německu pronásledovaných Židů, Lenze (Klaus Maria Brandauer). Setkávají se v různých situacích, za různých okolností – a doba čím dál více preferuje muže typu Lohseho a likviduje ty, představované Lenzem.

Lenz, který už poznal, co je fašismus, když mu anonymní zločinci vyvraždili rodinu, se teď snaží pomáhat přátelům. Není to člověk s hlubokou morálkou. Živí se tak, jak to okolnosti dovolují a někdy i mimo zákon. Ale protože pochopil, kam tato doba spěje, staví se přirozeně na stranu pravdy a spravedlnosti a tato odvaha ho stojí život.

Klaus Maria Brandauer. Hvězda. Před Mefistem jsme o něm u nás nic nevěděli – a je to pouhých pět let. Považuje se především za divadelního herce, divadlo mu poskytuje široký prostor pro jeho schopnosti a talent. Jenže teprve film ho mezinárodně proslavil. Film dokáže překonat hranici jazykové bariéry. Přesto je to pro herce problematické médium. „Jestliže svou postavu nemohu sledovat kontinuálně, jako na divadle, nemohu si nikdy být jist výsledkem. Proto si role vybírám podle toho, kdo mi je nabízí. Musím režisérovi důvěřovat,“ říká K.M.Brandauer. Mluvíme spolu poté, co jsem ho celý týden sledovala při práci, v průběhu nočního natáčení na pražském Hlavním nádraží. Byla to náročná práce, podvečerní chlad se během noci měnil v nepříjemnou zimu. Střechu starého nádraží někdy bičovaly deště, voda mohutně stříkala rozbitými okapy na nástupiště. Někdy všichni umdlévali. To když se záběr do nekonečna opakoval.

Jsme ve dvacátých letech. Fašismus svou pavučinou už opřádá Evropu, ale kdo není bezprostředně postižený, ještě si to neuvědomuje. Lohseho muži jsou všude. Ještě si to neuvědomuje. Lohseho muži jsou všude. Ještě na sobě nenosí uniformy, ale jejich holinky a anonymní bezcitné tváře už mnoho prozrazují.
Benjamin Lenz s bratrem Lazarem pochopili, že v Německu nemohou zůstat. Vlak do Paříže je má odvézt na svobodu. Nastupují. Lenz se vrací, aby si koupil občerstvení. Horké párky tehdy stály 100 miliónů inflačních marek – Lenz ještě netuší, že zpátky se už do vlaku nevrátí…Herci K.M.Brandauer a Tomáš Hanák v roli jeho bratra Lazara spěchají tunelem k nástupišti, v rukách kufry a krabice s veškerým majetkem. V září světel pro natáčení je dusno „a pan Brandauer je pořád tak rychlý, když běží po schodech nahoru,“ stěžuje si Tomáš Hanák. Nástupiště je plné. Německé tabulky, komparsisté, štáb.

Film se natáčí v zakázce Čs. filmu a barrandovské produkci Jana Kadlece se štábem slovenské tvorby. Kostýmní návrhářka Jarmila Konečná sleduje, jak K.M.Brandauerovi padne kostým, který mu dnes narychlo musela obstarat. Nikdo si totiž předem neuvědomil, že kostým musí existovat čtyřikrát. Jednou pro herce, jednou pro kaskadéra a dvakrát pro figurínu, která bude nakonec přejeta lokomotivou.
Režisér Wicki hledal dlouho pro svůj film producenta. Nakonec našel ve firmě Provobis producenta Jürgena Haaseho, který současně působí jako režijní spolupracovník. Film bude dokončen v příštím roce. Poskytne množství pohledu na dobu, v níž se tehdy v Německu zrodily kořeny zla fašismu.
Natočit takový film je významný čin, protože lidé by neměli zapomenout, z čeho se zrodila tato hrůzná ideologie. Je to také jedna z cest, jak zabránit tomu, aby se chyby předků v budoucnosti opakovaly.

Libuše Hofmanová / Magazín KINO / 21 / 13.10.1987