Když se na Mostecku válčilo – Klasika za šest neděl

O tom, že Remarqueův román Na západní frontě klid je klasikou, nikdo nepochybuje. Stejně jako o tom , že se klasikou stal jeho filmový přepis, který v roce 1979 natočil režisér Delbert Man. Ne každý si však vzpomene, že snímek se před třiadvaceti lety natáčel v Československu.

Poté, co zde v roce 1968 Američané pod vlivem politických událostí nedotočili Most u Remagenu, neprojevily pár let zahraniční produkce zájem o nejistou spolupráci s nejistou zemi. Další zahraniční zakázka přišla proto až o jedenáct let později a získala ji tehdejší produkce Jana Kadlece. Přípravy remake slavného černobílého filmu se zvládly v rekordním case. Zahraniční filmaři využili situace, která neměla na světě obdoby. V té době se totiž kvůli těžbě uhlí demoloval starý Most a několik okolních vesnic, což nabízelo ideální podmínky pro válečný film. Česko-německo-americký stab ho natáčel během pouhých šesti týdnů. Šlo o první zkušenost tohoto druhu a řada našich pozdějších vyhlášených filmařů sit u odbyla své začátky.

Jednou z velmi důležitých složek štábu byli tlumočníci, kteří zprostředkovávali komunikaci mezinárodního týmu a kteří stejně jako ostatní pracovali na podobném projektu bez větších předchozích zkušeností. Na pionýrské doby mezinárodní spolupráce vzpomíná jedna z nich, dr. Annamaria Kolářová: “Tenhle film byl mezníkem v mnoha ohledech. Třeba své první kaskaderské kroky tu zažili pánové Jaroslav Tomsa, Zdeněk Srstka nebo Karel Engl. Z Angli přijel Bob Simons, tamní kaskadérská legenda, který zastupoval Seana Conneryho ve všech bondovkách. To, co naše kaskadéry naučil, se pak stalo základem, na němž postavili svou budoucí kariéru. Nezapomenutelná byla Yvone Šebesťáková, která s kaskadéry jako tlumočnice spolupracovala. Původem Angličanka provdaná za českého letce, tehdy už asi šedesátiletá paní s nimi běhala v zákopech, brodila se bahnem a předváděla, seč jí síly stačily, co se od nich chce.”

Tři kilometry zákopů, které se ve snímku objevují, byly skutečné stejně jako krysy, které filmaři přivezli. Jenom ostnaté dráty byly z umělé hmoty, aby se o ně nikdo nezranil. O vymoženostech dnešní filmové techniky si všichni mohli nechat zdát. Komparz tehdy zastávali vojáci základní vojenské služby převlečení do prvoválečných uniforem, některé epizodní role student FAMU, dým vznášející se nad bojištěm pořídili pyrotechnici prostě tak, že zapálili stare pneumatiky. “Sice jsme kvůli příšernému dýmu měli nosit roušky, ale s nimi se cizím jazykem moc nedomluvíte, takže jsme je všichni měli někde pod bradou. Nikdo si nedovede představit, jak jsme večer vypadali. Všechny blondýny byly černovlasé. Bylo to, jako bychom všichni po celou dobu natáčení žili ve válce. Fasovali jsme válečné oblečení, protože civilní bychom si v bahně zákopů a věčném kouři a spine zníčili.”

Matku hlavního hrdiny Paula hrála Patricia Nealová manželka spisovatele Roalda Dahla. V té době za sebou měla dramatické životní období, kdy prodělala aneurisma a verdict lékařů zněl, že už nikdy nebude chodit ani mluvit. Roald Dahl se s tím však odmítnul smířit a dlouhodobou cílevědomou rehabilitací a cvičením ji znovu postavil na nohy tak, že nikdo nepoznal, že kdy byla nemocná. Jejich příběh byl dokonce zfilmován a skutečné manžele ztělesnili Gledna Jacksonová a Dirk Bogard. Malé role ve filmu mají i Jiří Krampol a Rudolf Jelínek. Krampol měl v roli snipera říct větu: I’v got him! (Dostal jsem ho!) Svědomitě ji cvičil, aby zněla správně. Annamaria Kolářová k tomu říká: “Pan Krampol za námi chodil a chtěl, abychom ho to naučili dokonale vyslovovat. Na to, co jsme dělali jako tlumočníci, jsou dnes zvláštní funkce, tzv. Dialogoví poradci. Tehdy se to zvládlo i bez nich.”

Práce českého týmu na filmu Na západní frontě klid tehdy odstartovala dlouholetou a úspěšnou éru mezinárodního filmařské spolupráce, během níž vznikly například filmy Amadeus, Žhavé tajemství nebo Yentl. “Myslím, že Jan Kadlec nebyl v tomto směru nikdy docewněný. Měl mimořádnou schopnost vybrat si schopné a spolehlivé lidi a určitě nemluvím jen sama za sebe, když řeknu, že mu jsem vděčná za to, že nás připravil na dnešní dobu. On pracoval jako kapitalista už tehdy, kdy se nám o kapitalismu ani nezdálo. Vyžadoval od svých lidí maximální nasazení, ale dovedl jim zajistit práci i slušné peníze. Jeho produkce byla jeho rodina, ne nadarmo se mu říkalo papa Kadlec, “ říká s úsměvem tlumočnice, pro níž byl, stejně jako pro řadu jejich kolegů, tento film první mazinárodní zkušeností.

(zuz) / Magazín televize